04.07.2025 | Zprávy
Tento rozhovor vznikl v Zambii, přímo v nově postavené budově a je veden s tím, kdo jí navrhl, projektovým manažerem stavby i manuálním pracovníkem v jedné osobě. Je jím doktorand ČVUT Petr Čanda, který svou diplomovou práci zaměřil na projekt výstavby školního kampusu v Zambii.
Petře, slavnostní předání budovy zambijské komunitě proběhlo včera. Jak se cítíš a jak bys to celé zhodnotil? Co se podařilo a co třeba ne?
Myslím, že celý tým je trochu unavený z toho posledního týdne, kdy jsme skoro každý den pracovali do dvou do rána a dokončovali, co bylo třeba, aby se všechno stihlo na další den. Ale jinak jsme šťastní, že se to povedlo a že jsme stavbu dotáhli do konce. Některé detaily se sice nestihly, ale celkově ten domeček dopadl dobře. A hlavně jsme chtěli zdůraznit to, co všechno se tady povedlo, včetně výstavních expozic v budově samotné, které představují místní programy šití a truhlařiny. To vše jsme stihli připravit. Takové maličkosti jako nefunkční sprcha nebo záchod už jsou v pohodě a dají se snadno vyřešit.
Teď sedíme ve společenské místnosti domu, který bude sloužit jako zázemí pro učitele. Musím říct, že se mi tady opravdu líbí.
To mě těší. Myslím si, že se nám povedlo vytvořit koncept, který vychází z místních tradic a zároveň je vylepšený tak, jak to jen šlo. Tady v té společenské místnosti, vlastně obýváku, jsme kousek od kuchyně a navazuje na to veranda. A to celé má důvod. V tradiční zambijské vesnici totiž domácnost netvoří jeden dům, ale tři oddělené: první na spaní, druhý na vaření a pro přijímání hostů, tomu se říká Insaka a většinou je to kruhová stavba. Třetí objekt je koupelna se záchodem. My jsme tyto tři části chtěli sloučit do jednoho funkčního celku. Takže tu máme část určenou k bydlení, se třemi ložnicemi, a hned vedle kuchyni, kterou sice není zvykem používat přímo uvnitř, ale je propojena s verandou, kde se dá snadno vařit na dřevěném uhlí, což je tu běžné. A zároveň tam může přijít soused na kus řeči.
Ve srovnání s ostatními stavbami v okolí působí tahle budova mnohem robustněji a kvalitněji. Možná až zbytečně předimenzovaně. Proč jste se rozhodli právě pro tenhle přístup?
My jsme při projektování přemýšleli, jaká velikost by byla optimální pro jednu rodinu a zároveň jsme chtěli vytvořit modelový dům pro budoucí ubytování učitelů. Dosáhli jsme konsensu na zhruba 100 metrech čtverečních. Jsme teď v obýváku, za námi jsou tři stejně velké ložnice, žádná není zvýhodněná. Dají se využít podle potřeby, jako dětské pokoje, pracovna nebo cokoliv jiného. Tohle rozvržení dobře funguje.
Nebylo by jednodušší držet se místního standardu?
Chtěli jsme také ukázat, že i z nepálených cihel, stabilizovaných cementem, se dá postavit kvalitní a odolný dům. Letos jsme tedy stavěli na základě loňských zkušeností z budovy dílny, kde je železobetonový skelet a výplňové stěny z našich cihel, ale jinak velmi jednoduchá konstrukce bez vody, pouze s elektřinou. Letos jsme si řekli, že zkusíme postavit nejlepší možný rodinný dům, jaký jsme tu schopni vytvořit, a zjistit, kam až můžeme zajít. Teď se naopak chceme zamýšlet nad tím, jak to všechno zjednodušit a zlevnit. Konstrukci základů, stěn, podlah i střechy. Kdybychom šli od začátku cestou úspor, jen bychom odhadovali, co by stálo víc, kdybychom to udělali pořádně. Ale když naopak uděláme nejlepší variantu, máme v ruce konkrétní čísla a můžeme začít přesně zjišťovat, kde se dá ušetřit a jak optimalizovat.
V tomto domě je i v tropickém horku výrazně příjemněji než v běžných stavbách v okolí. A funguje to opravdu dobře.
Ano, hlavní výhoda domu je v jeho tepelné akumulaci. Naše cihly dokážou akumulovat chlad z nočních teplot a během dne pak ochlazují interiér. Funguje tady i systém ventilace, který pomáhá přirozenému proudění vzduchu. A optimalizovali jsme i střechu. Zatímco na minulé budově byl jen trapézový plech, tady jsme střechu navrhli podle výzkumu z mé disertační práce. Použili jsme bílý plech (nejlépe odráží teplo), provětrávanou mezeru se záklopem a navrch ještě podhled. Tahle kombinace výrazně redukuje přehřívání interiéru i hluk od deště.
Zmiňoval jsi cihly. Jak obstojí v náročných podmínkách, zejména proti termitům, na které tady člověk naráží na každém kroku?
To je zásadní téma. Když jsme třeba na pár dní nechali dřevěné vazníky ležet na zemi, termiti je okamžitě napadli a provrtali. Takže jsme opustili myšlenku, že bychom některé cihly dělali bez cementu a všechny stabilizujeme jeho 5 % příměsí. Tyto cementové cihly pak odolávají jak vodě v období dešťů, tak i termitům. Obyčejné hliněné cihly by se rozpustily jako cukr, ale ty naše vydrží celé období dešťů bez újmy. A pro termity jsou díky cementu prakticky neproniknutelné, podobně jako beton.
Na stavbě se vystřídalo mnoho dobrovolníků z Česka. Nikdo z nich přitom nepracuje za mzdu. Jak tahle spolupráce fungovala? Byly rozdíly mezi jednotlivými skupinami?
Ano, celkem se tu vystřídalo 29 lidí, rozdělených do tří turnusů. První turnus byl takový pionýrský, řešili jsme nákup a dopravu materiálu, dokončovali jsme výrobu cihel a celkově jsme potřebovali zabrat, aby se vše stihlo. Druhý turnus už fungoval v zavedeném rytmu, a občas jsme si mohli dovolit i nějaký výlet. Třetí turnus měl naopak tu nejtěžší práci, a to závěrečný finiš. Pracovali jsme i o víkendech, do noci, poslední týden jsme běžně končili ve dvě ráno.
Ale musím říct, že každý z dobrovolníků přivezl nějaký svůj talent. Někdo ovládal truhlařinu, někdo elektroinstalaci, jiný měl třeba skvělé vyjednávací schopnosti. A každý z těchto darů se tu dal využít. Protože jsme zabrali jako jeden tým, dokázali jsme stavbu včas dokončit.
Zmínil jsi se o cenách a o nákupech materiálu? Neviděl jsem nikde cestou žádné stavebniny typu Bauhaus, Baumax, DEK nebo Hornbach. Tak jak to tady funguje?
Se stavebninami je to poměrně vtipné v tom, že je to vlastně doména měst. My tady máme nejbližší město 40 km daleko a tam jsou malé stavebniny. To znamená přijdete do místnosti, která je možná tak stejně velká jako tato, ale je tam úplně všechno. Od kladiv přes pily, silikony až po hřebíky. Člověk si vybere, co potřebuje. Nikdy jsem si nedokázal představit, kolik věcí se takto vejde do jedné místnosti. Je to opravdu až umění, kolik tam toho dokážete nastřádat, když máte velkou motivaci. A samozřejmě dostupnost věcí tam není stoprocentní. To znamená, že když potřebujete například vodovodní uzávěr, zrovna ho třeba nemají. Obejdete takhle tři krámky a pak musíte do větších měst. Nejbližší je tady 90 km daleko. Kde už jsou stavebniny většího charakteru, něco jako právě Bauhaus nebo Hornbach. Tam se dají věci i objednat a většinou není problém získat všechno, co potřebujete. Ale třeba trapézový plech, který je natřený na bílo, mají jenom v hlavním městě, protože ho tady nikdo nepoužívá. Takže pro objednávku se potřebujete dostat do Lusaky, která je odsud vzdálená asi dvě stě kilometrů útrpné jízdy.
Mohl bys ještě srovnat ceny a kvalitu materiálů v Zambii s tím, na co jsme zvyklí u nás?
Já si myslím, že takový ten běžný stavební materiál jako je betonářská výztuž, cement nebo dřevěné profily je v podobné kvalitě jako u nás. Ale třeba u dřeva je to jiné, protože my jsme zvyklí na smrk a tady mají borovici, která se používá jako stavební řezivo. Anebo eukalyptus. U eukalyptu je to problematické, protože to není opravdové konstrukční řezivo, takže to se tady většinou používá na nějaké menší věci. Ta borovice se přece jenom dá použít právě na krov. Ale specifické věci, jako když potřebujete třeba zapojit baterii do umyvadla a potřebujete něco jako těsnění nebo třeba tmel, to se tady shání velmi těžko. A jenom třeba taková kuriozita je, že konstrukční vruty se tady nedají sehnat vůbec. Já dělám i tesařinu a jsem na ně zvyklý. To znamená, že mám s sebou vlastní. A když nemám konstrukční vruty, tak tady člověk musí všechno stlouct z hřebíků.
Jak je do stavby zapojena místní komunita?
Tahle stavba je už druhá v pořadí. Minulý rok jsme postavili první a teď pokračujeme s rodinným domkem. Z minulého roku jsme nabrali deset dobrovolníků, kteří prošli školením. Učili jsme je takové ty běžné věci jako jak se dobře řeže nebo základy zedničiny, tesařiny, natírání, omítky a tak dál. Prostě jak udělat takový baráček z cihel, aby z toho byla kvalitní konstrukce. Teď spolupracujeme s jedenácti dělníky. Máme tady i specializovaná řemesla, právě jako zedníky, tesaře nebo pokrývače. S některými už spolupracujeme druhý rok. Držíme si tady lidi, kteří s námi pracují a opravdu děláme ruku v ruce. Jsou od nás zaměstnaní a dostávají klasický plat.
Text a foto: Martin Kubín
Celý článek najdete v časopise DOMO 4/2025, který si můžete prohlédnout i ONLINE a ZDARMA - klikněte ZDE.
